Vyměřování světa
Beketovovova řada v hlavní roli hororové scény
Román Daniela Kehlmanna, rock star současné německojazyčné literatury, je nadšeným dvojportrétem velikánů vědy - Carla Friedricha Gausse a mladšího Alexandra von Humboldta. I když znáte jména těch pánů jen pasivně, stejně si knihu užijete: je dobrodružná, je okouzlená, je pichlavá, je napínavá. A především je hodně zábavná, což vysvětluje prodeje v řádu milionů kusů.
Následující úryvek s oblibou (a patřičně dramaticky) čtu hned po základním výkladu Beketovovovy (sic!) řady. Nejenže tím připomenu Galvaniho a navodím nějaké pokusy, ale ještě si připravím půdu pro otázky prohlubující pochopení tématu.
Ocitáme se v prvopočátku Humboldtovy hvězdné kariéry. Kehlmann v dechberoucím rytmu líčí těžko napodobitelnou všestrannost a činorodost mladého badatele. Pojďme na to:
Náhodou narazil na Galvaniho knihu o proudu a žábách. Galvani propojil oddělená žabí stehýnka různými kovy a stehýnka sebou škubala jako živá. Bylo to tím, že v nich ještě vězela životní síla, anebo pohyb přicházel zvnějšku, z rozdílnosti kovů, a žabí kousky to jen zviditelnily?
Humboldt se rozhodl, že tomu přijde na kloub.
Svlékl si košili, lehl na postel a poručil sluhovi, aby mu na záda přilepil náplasti na pouštění žilou. Sluha uposlechl, na Humboldtově kůži okamžitě vyskočily dva velké puchýře. A teď ať puchýře prořízne! Sluha se zdráhal, Humboldt musel zvýšit hlas, a sluha se tedy chopil skalpelu. Skalpel byl tak ostrý, že řez skoro nebolel. Krev kapala na podlahu. Humboldt poručil, aby na jednu z ran položil kousek zinku.
Sluha se otázal, jestli si může udělat přestávku, udělalo se mu nevolno.
Humboldt ho požádal, aby ze sebe nedělal hlupáka. Když se kousek stříbra dotkl druhé rány, projel mu zádovým svalstvem bolestivý záškub až do hlavy. Chvějící se rukou si poznamenal: Musculus cuclaris, týlní kost, trnovitý výčnělek zádového obratle. Není pochyb, zde působila elektricita. Ještě jednou stříbro! Napočítal čtyři rány, v pravidelných odstupech, pak se začala z předmětů kolem něho vytrácet barva.
Když přišel k sobě, seděl sluha na podlaze, sinalý v obličeji, ruce od krve.
Dál, přikázal Humboldt, a s podivným úlekem pochopil, že pocítil jakési potěšení. Teď žáby!
To ne, odmítl sluha.
Humboldt se zeptal, zda si hodlá hledat nové místo.
Sluha položil čtyři mrtvé, pečlivě očištěné žáby na Humboldtova krvavá záda. Teď už toho ale bylo dost, protestoval sluha, jste přece křesťan.
Humboldt si jej nevšímal a poručil: Stříbro! A už dostával první rány. Při každé, jak viděl v zrcadle, poskočila žabí těla jako živá. Zakousl se do polštáře, jehož látka byla promočená slzami. Sluha se hystericky hihňal, Humboldt si chtěl dělat poznámky, ale měl příliš zesláblé ruce. Unaveně se zvedl. Ze dvou ran mu prýštila tekutina tak lepkavá, že ho pálila na kůži. Humboldt se pokusil zachytit z ní alespoň trochu do skleněné trubičky, jenže měl napuchlé rameno, a nedokázal se otočit. Podíval se na sluhu.
Ten zavrtěl hlavou.
Nuže dobrá, pravil Humboldt, ve jménu Božím tedy přiveďte lékaře! Otřel si obličej a vyčkal, než ho zase začaly poslouchat ruce a mohl si poznamenat to nejdůležitější. Proud jím protékal, to cítil, a nepramenil z jeho těla ani z žab, nýbrž z chemického nepřátelství kovů.
Nebylo snadné lékaři vysvětlit, co se tady dělo. Sluha dal za týden výpověď, Humboldtovi zůstaly dvě jizvy a pojednání o živoucích svalových vláknech jako vodicí substanci, které založilo jeho vědecký věhlas.
Bibliografický záznam:
KEHLMANN, Daniel. Vyměřování světa. Brno: Vakát, 2007. ISBN 9788090381520.Text o knize a autorovi na Words without borders